Babička byla švadlena. Projevovalo se to zejména tím, že šila cejchy, entlovala ručníky, sobě si ušila šaty nebo nějakou sukni. Nám dětem pak zašívala roztržené kalhoty a nastavovala nohavice, když se naše těla drala do výšky rychleji než rodinné příjmy. Na sever Čech přišla babička Jarmila jako mladá holka se svým mužem Miloslavem. Ona ze Zdíkova, on ze Strakonic , kde pracoval ve zbrojovce. Jemu bylo dvacet šest jí o pár let méně. Doma mám její fotografii na které stojí v dlouhých společenských šatech, zvlněným účesem a la Adina Madlová. Je štíhlá, aristokratická a krásná. Krásná Jarmila.
Pak mám doma fotografii, asi z roku 1948, na které je krásná Jarmila se svým mužem Mílou a dcerou Mílou, tedy mojí maminkou. Ta je malinká, jsou jí asi dva roky a vypadá jako každé dítě v tomhle věku, roztomile. Kdo nevypadá roztomile, je děda Míla. Je hodně štíhlý v obličejí a přes ty roky se na mě dívají přimhouřené studené oči. Neusmívá se. Vypadá chladně a zle, a to je také důvod, proč ta fotka nevisí v rodiné galerii portrétů.
Když se na tu fotku dívám, mám nepříjemný pocit a často mě napadá, co se odehrávalo v pohraničí po roce 1945, když se oba přistěhovali do vylidněných Sudet.. “Neptej se, stálo to za h…” , zněla vždy odpověď, když jsem se několikrát snažila poptat jaké to bylo, když se do Ústí přistěhovali. NIkdy mi nic neřekl, a to co věděl si s sebou vzal do hrobu. A pak, že je zakázáno si tam cokoliv brát…Krásná Jarmila s ním neměla lehký život.
Oba byli pracovití, dokázali se o sebe a svou rodinu postarat tak, aby jí materiálně nic nechybělo, ale legrace, pohoda a radost u nich doma nebyly častými hosty .To byl důvod proč jsem k nim jezdila poměrně málo a když jsem se vdala, tak jen když nebylo zbytí. A tak si babičku nepamatuji jak stárla. Prostě najednou to byl věchýtek plný neuróz a nepohody. Naštěstí pro ní se potkala s panem Alzhaimerem a ten jí po dlouhé době do tváře vpravil klid a vyrovnanost. Šila neexistující šaty, zkracovala kalhoty, a šila a šila… Jednoho dne umřela.
Protože jako jediná v rodině šiji, tedy lépe řečeno šívala jsem, zdědila jsem po ní košík s šicími potřebami. Jehly, nůžky, krabičky s krejčovskou křídou, stuhy, párátka, háčky, patentky, krabičky s knoflíky, krabičky se špendíky. Bednu jsem uklidila do skříně, a sem tam jsem ji vytáhla když jsem potřebovala cosi přišít, nebo jsem uklízela. Moderní doba nemá pochopení pro šití. Čas jsou peníze. A tak dáváme kalhoty a kabáty zkracovat do krejčovství a rozbitý zip často znamená konečnou pro daný kus oblečení . Oprava jde dražší než nový kus a sama na ni nemám čas. Víte kolik to zabere času vypárat, koupit nový stejné velikosti, vložit, přistehovat a přišít? Ušetřím vám počítání – hodně.
Zkrátka na šicí bednu padal prach až do doby, kdy jsem si uvědomila, že je polovina léta a já nenosím krásné letní šaty jen proto, že jim chybí dva knoflíky na rukávu. Bylo mi jasné, že stejné knoflíky neseženu, ale kde vzít nové? Textilní galanterii jsem hledala, ale nenašla. Tam kde vždy byla blikalo světlo herny. Kupovat pár knoflíků po internetu mi přišlo šílené a šaty nenosit mi bylo líto. Blik ! Jediné co mě může zachránit, je babiččina bedna s knoflíky. Se zvědavostí jsem postupně vysypávala jednotlivé kovové, plastové a papírové krabičky od krémů a čajů, třídila stovky knoflíků, které babička odpárala, ustřihala a uložila. Bylo to jako výlet do historie. Hele, tenhle knoflík jsem měla na tom strašném svetru co jsem tak nerada nosila. Tenhle fialový měla máma na šatech, které jsem si jako dítě tajně zkoušela když nebyla doma, tenhle hnědý měl táta na kabáru který nosil když mě vyzvedával z družiny a tyhlety znám také, ale už nevím na čem byly přišité. Z krabiček na mě vypadávaly staří přátelé a vyprávěly dávno zapomenuté příběhy. Vybavily se mi momenty, které jsem babičkou zažila, vzpomněla si na její skvělou sladkou roládu a nejlepší kynuté knedlíky s broskvema, čokoládou a šlehačkou a došlo mi, že tyhle věci už nikdy nikdo neuvaří tak jak ona. Obzvlášť já ne, protože knedlíky opravdu neumím.
Dva bílé, přiměřeně malé knoflíčky jsem samozřejmě našla, přišila, a na letních bílých šatech si nikdo nevšimne, že na jednom rukávu jsou jiné než na tom druhém. Vím to jen já, krásná Jarmila a vy. Takže až budete chtít vyhodit nějaký knoflík, který se povaluje u vás na skříňce, uložte ho. Třeba někdy někomu bude zatraceně užitečný. Cesty knoflíků jsou totiž nevyzpytatelné.
Babička byla švadlena. Projevovalo se to zejména tím, že šila cejchy, entlovala ručníky, sobě si ušila šaty nebo nějakou sukni. Nám dětem pak zašívala roztržené kalhoty a nastavovala nohavice, když se naše těla drala do výšky rychleji než rodinné příjmy. Na sever Čech přišla babička Jarmila jako mladá holka se svým mužem Miloslavem. Ona ze Zdíkova, on ze Strakonic , kde pracoval ve zbrojovce. Jemu bylo dvacet šest jí o pár let méně. Doma mám její fotografii na které stojí v dlouhých společenských šatech, zvlněným účesem a la Adina Madlová. Je štíhlá, aristokratická a krásná. Krásná Jarmila.
Pak mám doma fotografii, asi z roku 1948, na které je krásná Jarmila se svým mužem Mílou a dcerou Mílou, tedy mojí maminkou. Ta je malinká, jsou jí asi dva roky a vypadá jako každé dítě v tomhle věku, roztomile. Kdo nevypadá roztomile, je děda Míla. Je hodně štíhlý v obličejí a přes ty roky se na mě dívají přimhouřené studené oči. Neusmívá se. Vypadá chladně a zle, a to je také důvod, proč ta fotka nevisí v rodiné galerii portrétů. Když se na tu fotku dívám, mám nepříjemný pocit a často mě napadá, co se odehrávalo v pohraničí po roce 1945, když se oba přistěhovali do vylidněných Sudet.. “Neptej se, stálo to za h…” , zněla vždy odpověď, když jsem se několikrát snažila poptat jaké to bylo, když se do Ústí přistěhovali. NIkdy mi nic neřekl, a to co věděl si s sebou vzal do hrobu. A pak, že je zakázáno si tam cokoliv brát… Krásná Jarmila s ním neměla lehký život.
Oba byli pracovití, dokázali se o sebe a svou rodinu postarat tak, aby jí materiálně nic nechybělo, ale legrace, pohoda a radost u nich doma nebyly častými hosty .To byl důvod proč jsem k nim jezdila poměrně málo a když jsem se vdala, tak jen když nebylo zbytí. A tak si babičku nepamatuji jak stárla. Prostě najednou to byl věchýtek plný neuróz a nepohody. Naštěstí pro ní se potkala s panem Alzhaimerem a ten jí po dlouhé době do tváře vpravil klid a vyrovnanost. Šila neexistující šaty, zkracovala kalhoty, a šila a šila… Jednoho dne umřela.
Protože jako jediná v rodině šiji, tedy lépe řečeno šívala jsem, zdědila jsem po ní košík s šicími potřebami. Jehly, nůžky, krabičky s krejčovskou křídou, stuhy, párátka, háčky, patentky, krabičky s knoflíky, krabičky se špendíky. Bednu jsem uklidila do skříně, a sem tam jsem ji vytáhla když jsem potřebovala cosi přišít, nebo jsem uklízela. Moderní doba nemá pochopení pro šití. Čas jsou peníze. A tak dáváme kalhoty a kabáty zkracovat do krejčovství a rozbitý zip často znamená konečnou pro daný kus oblečení . Oprava jde dražší než nový kus a sama na ni nemám čas. Víte kolik to zabere času vypárat, koupit nový stejné velikosti, vložit, přistehovat a přišít? Hodně .
Zkrátka na šicí bednu padal prach až do doby, kdy jsem si uvědomila, že je polovina léta a já nenosím krásné letní šaty jen proto, že jim chybí dva knoflíky na rukávu. Bylo mi jasné, že stejné knoflíky neseženu, ale kde vzít nové? Textilní galanterii jsem hledala, ale nenašla. Tam kde vždy byla blikalo světlo herny. Kupovat pár knoflíků po internetu mi přišlo šílené a šaty nenosit mi bylo líto. Blik ! Jediné co mě může zachránit, je babiččina bedna s knoflíky. Se zvědavostí jsem postupně vysypávala jednotlivé kovové, plastové a papírové krabičky od krémů a čajů, třídila stovky knoflíků, které babička odpárala, ustřihala a uložila. Bylo to jako výlet do historie. Hele, tenhle knoflík jsem měla na tom strašném svetru co jsem tak nerada nosila. Tenhle fialový měla máma na šatech, které jsem si jako dítě tajně zkoušela když nebyla doma, tenhle hnědý měl táta na kabáru který nosil když mě vyzvedával z družiny a tyhlety znám také, ale už nevím na čem byly přišité. Z krabiček na mě vypadávaly staří přátelé a vyprávěly dávno zapomenuté příběhy. Vybavily se mi momenty, které jsem babičkou zažila, vzpomněla si na její skvělou sladkou roládu a nejlepší kynuté knedlíky s broskvema, čokoládou a šlehačkou a došlo mi, že tyhle věci už nikdy nikdo neuvaří tak jak ona. Obzvlášť já ne, protože knedlíky opravdu neumím.
Dva bílé, přiměřeně malé knoflíčky jsem samozřejmě našla, přišila, a na letních bílých šatech si nikdo nevšimne, že na jednom rukávu jsou jiné než na tom druhém. Vím to jen já, krásná Jarmila a vy. Takže až budete chtít vyhodit nějaký knoflík, který se povaluje u vás na skříňce, uložte ho. Třeba někdy někomu bude zatraceně užitečný. Cesty knoflíků jsou totiž nevyzpytatelné.
